Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Aldous Leonard Huxley
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 24.6.2015 (12:16:17)

ALDOUS LEONARD HUXLEY

 

    26.7.1894   GODALMING, SURREY, ENGLAND     ۞    22.11.1963  BEVERLY HILLS, USA

 

 

Mnohokrát vyjádřil Aldous Huxley upřímný podiv nad tím, že příroda dokáže z miliónů možností pokaždé vytvořit odlišně odvážný exemplář, který si svou podobou a povahou přináší na svět i svůj unikátní, ničím nezaměnitelný osud. A přece právě do jeho osudu zasáhla zákeřná náhoda a vytvořila z něj nikoliv nezákeřného lékaře, jak by si tolik býval přál, leč hravého básníka, schopného romanopisce, strhujícího novelistu, esejistu, chladnokrevného a jiskřivého intelektuála a vášnivého humanistu. Výbuch v laboratoři etonské koleje ho málem pomalu a jistě připravil o oči. Bylo mu šestnáct let a od té doby na jedno oko neviděl vůbec nic a na druhé jen s obtížemi. Měl však tak očividnou vůli, že se v té době učil hrát na klavír (jako od narození slepá a přesto bravurní krasavice Fang–Chen Chung z Taipei z TchajWanu) a číst Braillovým písmem, což mu prý umožňovalo studovat i pod peřinou, aniž mu ruce mrzly. Huxley dokázal tedy využít osobního znevýhodnění k tomu, aby posiloval své vnitřní vidění. Proto mohl tak sarkasticky a nezabedněně posuzovat všechny zápletky tohoto světa, neboť ho nemátly vnější podoby a formy, které často mlží podstatu a jádro pudla. Získal schopnost nadhledu, vědomí souvislostí a touhu nacházet pravdu. I když stejně jako Filipa Quarlese, v němž se zřejmě nejvíc přiblížil ke svému autoportrétu (v románu Kontrapunkt, 1928), vedla tato okolnost také k jisté izolovanosti a odcizení se, k určité nevyrovnanosti mezi rozumem a citem. Konečně snad nejlíp to vyjadřuje motto, jímž autor Kontrapunkt předznamenal. Pochází z Fulke Grevilla: „Proč lidstvu lopotivý úděl káže / dbát zákona, pod nímž se nezrodilo – / ač vzniklo bezcílně, proč jednat moudře / a zdravé být, i kdyby choré bylo? / Rozpolcen mezi dvojím zákonem / člověk se rve s vášní a rozumem.“ Ve svých denících si Filip zapisuje, že lidé na něm nenechávají mnoho otisků, že není citově tak na výši, aby mohl pronikat do psychiky konkrétních jedinců. Uvědomuje si, že má schopnost třídit vědomosti, urovnávat je do systému a všechny zevšeobecňovat, ale že by se měl přiblížit k lidské úrovni, aby mohl sepisovat klasické romány.

 

Jaký vlastně tedy Aldous Huxley byl jako člověk a jako čerpačka vyčerpávající čeledi spisovatel? Jeho bratr Julian, o sedm let starší, proslulý biolog, o něm napsal, že už jako pětiletý chlapec se jako by pohyboval v jiném světě než ostatní děti. Z tohoto pohledu by se mohlo zdát, že úraz, který měl za následek jeho až téměř úplnou slepotu, měl ve skutečnosti jen prohloubit jeho předurčení, stát se spisovatelem, který nepíše příběhy o lidech v běžném slova smyslu, ale který experimentuje s náměty. Huxley jako jeden z prvních porušuje chronologii událostí, jako by vzal nůžky a stříhal jednotlivé situace svých hrdinů, takže čtenář je v napětí nejen jak to dopadne, ale jak to vlastně v minulosti bylo upleteno. Minulé děje a události dostává v nesouvislých soustech, kaméncích mozaiky, které musí sestavovat do určité kombinace, což vyžaduje rozumovou a citovou vyspělost, fantazii. Je nesporné, že tento způsob psaní nebo hraní není důsledkem autorovy neschopnosti vymýšlet si příběhy, ale je spíš dokladem jeho touhy nově a neotřele vyjádřit názor, že v přítomném okamžiku je obsaženo vše, co se stalo, i co se stane hudbou budoucnosti. Jestliže mnozí experti tvrdili, že v Huxleyho románech se neukrývá normální život, že v nich nečeká ani žádný hrdina Bond, jehož životní praxi bychom mohli sledovat, měli i neměli tak příliš pravdu. Hlavním hrdinou jeho próz je čas Chronos a oddělená fakta, neboť „každá skutečnost je divná, a čím déle o ní přemítám, tím je ještě divnější mrcha…,“ zapisuje si Filip do deníku, a pokračuje pozvolna: „Tohle bych právě chtěl dostat do své knihy – ukázat, jak i to nejsamozřejmější je úžasně podivné. Stačila by k tomu vlastně jakákoli zápletka nebo situace. Protože ve všem je něco skryto – skrytě naznačeno. Mohla by se napsat celá ukázková kniha třeba o špacíru pěšky z Piccadilly Circus k Charing Cross… (věhlasné náměstí a přilehlá ulička v Londýně, které si jsou prakticky sousedícími) všechno je úžasně podivné a ani nejpodivnější zobrazení nemůže správně vystihnout dojemnou skutečnost.“

 

Kenneth Clark, známý anglický kritik a badatel oboru umění, napsal ve své vzpomínce na Aldouse Huxleye, že v mládí četl jeho knihy pro jejich konverzační bystrost ducha, ale nyní, ve stáří, že je stále znovu překvapován brilantní schopností a uměním popisu, ať už se týká krajiny, bytu, pokoje nebo obrazu. Uvědomil si, jak šťastně se u něho spojila výtečná pozorovací schopnost, která dokázala zachytit najednou celek i detaily s neobyčejnou jasnozřivostí handicapovaného slepce, s bohatou inteligencí a univerzálními poznatky. Huxley se totiž zajímal nejen o umění a literaturu, o malování a psaní, ale i o vědecké objevy v mnoha oborech, nejvíc ovšem v přírodovědě a medicíně. Jeho zvědavost a zvídavá touha šla tak daleko, že byl ochoten zkoušet na sobě halucinogeny, jako byl například meskalín, aby mohl věrně popsat jeho účinky. Konečně se stejnou objektivitou a snahou zachytit pravdu popisoval i průběh své choroby, na kterou zemřel. Měl rakovinu jazyka. Chtěl vystihnout stav vědomí smysly spoutaného člověka na prahu záhrobí. Brr.

 

Filip, stejně jako Huxley, byl „učený elf, vědecký Puk a zoolog románu“, který je zpravidla postaven na umění hovoru a rozhovoru. Do románu vcházejí a usazují se tu jako na jevišti nebo v literárním salónu muži a ženy, jejichž charakter i životní naplnění se vyčerpává způsobem a přemítáním o předmětu konverzace. Samozřejmým předpokladem pro to je jejich vzájemná znalost, proto jsou to hovory v uzavřených klanech a komunitách. Jsou založeny především na schopnosti strefovat se do druhých, dělat si z nich šoufky a zároveň na umění střílet si ze sebe a parodovat jeden druhého navzájem. Autor své postavy sice také představuje v tom, co prožívají, ale většinou skrze poznámky o druhých bytostech, poznámky, které jsou velmi vtipné, duchaplné a výstižně laděné, ale zcela postrádají nosné epické vyprávění. Všechno tu stojí a padá na slovech, projevu, nikoli na skutcích a citových prožitcích. Molly se dokonce učí vtipné sentence a citáty nazpaměť, aby v takové společnosti vůbec obstála a blýskla se. Není divu, že tyto hovory jdou na ostří cikánské kudly nábožné, jsou často krajně divoce cynické a vědomě poťouchle překračují všechna společenská tabu – společenská, sexuální i hanlivě politická, a řežou opravdu do živého. Huxleyovo žonglování se slovy a myšlenkami je obdivuhodné a je stejně jako artistické číslo od Maria Berouska v Moulin Rouge s kuželkami dokonalé a založené na neustálém tréninku paměti, na schopnosti žertovat i o nejvážnějších tématech a na zručnosti a čistotě jazykového brusu, který krásně jiskří doleva, a krásněji jiskří doprava.

 

V Huxleyovo románech (je škoda, že prakticky neznáme jeho povídky, delší novely a především jeho eseje – skoro nic z toho česky nebylo ozvláštněno, snad s výjimkou biografického románu Šedá eminence o Otci Džousepfovi, který chtěl ve své osobě spojovat nespojitelné fragmenty, totiž mystické vytržení náboženské s aktivní politickou zaneprázdněností, když za Richelieua byl ministrem zahraničí – česky se ji podařilo vydat v roce hrůz 1949) jsou samozřejmě také lidské příběhy, ale vlastně jen vegetují na hranici hojně rozkvetlých zahrad hovorů, v nichž jako by zaznívala i autorova láska pro divoké květiny, motýly, jichž byl vášnivým lovcem, a pro přírodu vůbec. Tak novinář Walter Bidlake, v němž Huxley také spodobnil do jisté míry sebe, čeká sice dítě s ženou, kterou odlákal jinému floutkovi, ale současně je zamilován do další romantické dívky, a autor ani neuznal za vhodné nám sdělit, jak to celé s nimi dopadlo. Ani děti nehrají u něho zásadní roli – Quarlesovi mají sice mrňouse Phila, který odvážně obdivuhodně maluje, leč ve chvíli, kdy se Elinor rozhodne pro nevěru, opouští na zánět mozkových blan tento svět. Vyskytuje se zde samozřejmě i láska, ale ta největší čisťounká neposkvrněná láska končí například v románu Raněný slepotou (1936, anglicky i česky v tom samém roce) tragicky sebevražedným skonem. Ne proto, že by byla jednostranně platonická, ale pro krutý žert a sázku bez nadsázky. Huxley často vytvořil lidi, kteří se citově nešetří, gradují a vydražďují a vzájemně pošťuchují až k okrajím zrádné propasti. A to je právě případ Anthonyho Beavise, jehož playmate Mary Amberley donutí, ať odláká dívku svému kamarádovi. Takové pobavení na cizí účet svědčí o tom, že většina těchto lidí nemá co na práci, cítí kolem sebe vakuum prázdnoty a neví, čím ji zaplácat.

 

Huxley tu tak postihl i atmošku po první světové válce, která rozkolísala životní moudra a hodnoty a uvedla svět ve zmarnění (rozmělnění) kvality. Autor chtěl poukázat ještě na jistou věc – že člověk má svobodnou volbu, ale také velkou zodpovědnost, kterou si bohužel jen málokdo uvědomuje. A aby neměl zvýšené výčitky svědomí, hlásá nihilismus (jako někteří hrdinové Dostojevského, který ostatně měl na Huxleye a jeho životní přesvědčení výrazný vliv) a na druhé straně je schopen zajít až k sebedestrukci – tak cynický Staithes v Raněném slepotou je ochoten navštívit Mexiko, aby zde bránil revoluci, aby si dokázal, že má odvahu naklusat do boje, kde jde o život, Spandrell v Kontrapunktu zabije s Illidgem Webleyho. Jednak proto, aby dokázal bolševikovi Illidgeovi, že nejen slovy může člověk vraždit druhého ve jménu pomatené ideje, ale také činy, jednak proto, aby nechal na ozbrojených policajtech, že zastřelí jeho samého. Tady ovšem přestává veškerá legrácka a autor tu dochází k závěru, že ani člověk, který nic neuznává, nemusí být zbabělec. Odvaha je poslední možnost, v níž se člověk může projevit jako lidská bytost. Huxley sahal patrně po těchto extrémech i proto, aby mohl ukázat blahodárný vliv indické filozofie, která je schopna mocně působit na lidskou kontrolu a sebelásku. V Huxleyho románech se tak můžeme setkat s celou plejádou výjimečných jedinců. Život je podle něho tak obyčejný, že se „literatura musí zabývat výjimečnými zjevy. Výjimečně obdařenými, mocnými, společensky postavenými a zámožnými lidmi… Drama začíná tam, kde je svobodná volba. A svobodná volba začíná tam, kde sociální nebo psychologické podmínky jsou výjimečné.“

 

Je pravda, že nikdo nemůže vyklouznout ze sebe sama, a že nemůže vylíčit a popsat nic, co sám neprožil nebo neprocítil až na padrť. Huxley byl jistě anomálie člověka, který zápasil se životem, i když měl smrt na jazyku (v tomto případě obzvlášť bolestivě a nebezpečně), který zápasil i o budoucí hudbu životních etud. Obraz známe i z českého podání, je vymalován v knize, která nese název Konec civilizace. Škoda, že překladatelé neponechali původní název, který autor vzal ze Shakespeara, a který v souvislosti s obsahem knihy je velmi ironický a případný: Krásný nový svět (1932, česky 1933). Je to utopie, kterou předesílá motto Nikolaje Barďajeva: „Ukazuje se, že utopie jsou mnohem uskutečnitelnější, než se dříve předpokládalo. A tak dnes stojíme před otázkou, která nás skličuje docela jinak: jak se vystříhat jejich definitivního uskutečňování? …Utopie jsou totiž dost uskutečnitelné. Život má nakročeno k utopiím. A začíná možná nové století, století, kdy intelektuálové a vzdělané vrstvy budou snít o tom, jak se utopií vyvarovat a jak se vrátit ke společnosti neutopické, méně dokonalé, leč svobodnější.“ Z konce dvacátého století překvapují na tom výroku přinejmenším dvě věci: prorocké vidění ruského filozofa a fakt, že ho Huxley znal. Oba se stali svědky, že mnoho věcí zdánlivě nemožných a utopických se uskutečnilo mnohem dříve, než oba předpokládali. Konec civilizace se odehrává roku 600 po Pánu Fordu v Londýně a začíná jako bible – stvořením člověka. V Ústřední londýnské líhni se tu lidé tvoří ve zkumavkách a do jejich vývoje lze předem drasticky zasáhnout, takže se tu produkují alfy, bety až k epsilonům podle míry intelektu. Epsiloni jsou nejníž, jsou to prakticky otroci, tělesně jsou mnohem drobnější a i vzhled mají jako mentálně ošizení. Každé písmenko je určeno charakterem práce, která je pro ně uchystána, jsou naprogramováni tak, aby jejich požadavky, tužby a city odpovídaly jejich profesi nebo zařazení v katalogu. Ale i ti nejvýše postavení mají jen tolik intelektu, aby nebyli zatíženi zbytečným mudrováním a vlastními názory. Jejich základní motto je štěstí, a štěstí znamená perspektivu, tedy stabilní neměnnost řádu. Jejich vzdělání je určeno heslovitými údaji, které jsou jim tisíckrát vtloukány do mozkovitého šroubovitého soukolí ve spánku, takže každý špunt už ví, jak má myslet, co má vykládat, jak se má chovat. Všechno je náhražka, i láska je jen sexuální propojení bez citového vytržení. Jde jen o smyslové animální potřeby, proto je tu přímo vzorná milenka – pneumatická Lenina. A je víc než paradoxní, že pravé lásky je tu schopen pouze Divoch John, kterého přiveze Lenina s Bernardem Marxem do Londýna jako bizarní zajímavost. Tento střet primitivní společnosti Indiánů (tady autor zřejmě využil svých poznatků z osady Indiánů v Amazonii, jejíž obyvatelé žili na úrovni lidí z doby kamenné) se sterilizovanou a sterilní civilizací evropskou končí ovšem tragicky – John nemůže žít jako divoké zvíře, ani jako cvičený strojek. U Huxleye tertium non datur, tedy třetí možnost neexistuje. Ale ještě než dodýchá v oprátce, kterou si sám připravil, John objevuje a zdůrazňuje nelidské stránky této prosperující a na zběžný dojem blahobytné společnosti. Nic není opravdové, i city a pocity člověk prožívá jen v pocitových komplexech kin cinestar. Promítají se tu filmy, jejichž autor je profesor na katedře spisovatelství na Vysoké škole emocionální techniky, píše také do Hodinového zpravodaje i veršíky pro hypnopedii. Ale do jeho krve se zřejmě vetřelo něco nepatřičného, protože si klade podezřelou otázku, jestli je vůbec možné vypovědět něco o ničem a že „psát, když není co říci, je hanbatě idiotské…“ Navíc se tento Helmhotz dopustil největšího přestupku, když napsal báseň na samotu, neboť cítil se osamělý nebo dokonce nešťastný ve společnosti, jejímž základním heslem je – zůstat dlouhodobě šťastný (Každý je nyní šťastný) je přímo zločin, který musí být také brutálním výchovným lektorem potrestán. Lidé jsou chráněni před palčivou bolestí, utrpením a trýzní nejen všeobecnou neschopností citu, ale také somou, která potlačuje jakékoli vzrušení v zárodku. Konečně i to jim hypnopedie vtlouká do paměti: „Somy si přec hleď, a zbyde jen teď!“ Knihy, vydané 150 let po Fordovi, jsou zakázané. Přesto se už malým capartům vtlouká do paměti nenávist ke knihám a květinám (není to zřejmě náhoda, neboť právě k nim měl Huxley nejsilnější vztah) na základě podmínečného pavlovovského reflexu: jakmile se k nim děti radostně blíží, začne výskat siréna, ječí poplašné zvonky a děti dostanou elektrický zásah šoku. Zavírají se muzea a historické památky se vyhazují do povětří. Smrt je zbavena hrůzy, už malé děti chodí na exkurzi do sálů, kde se lidé přeměňují na pobledlé mrtvoly. I věda je pod kontrolou, protože každý vědecký objev je potenciálně nebezpečný, skrývá v sobě totiž možnost nějaké změny. Proto se i s vědou zachází tak nějak jako s ohavným nepřítelem. Konečně všechno je tu vymezeno základním heslem, jímž je: Komunita – identita – stabilita. A je charakteristické, že polidštění člověka tu umožňuje umění – Shakespearovy aktovky a sonety, které dokážou prolomit krunýř bariér kolem lidských srdcí a intelektů, a které k nim začnou promlouvat.

 

Huxley ovšem nebyl takový pesimista, aby neviděl naději. Dokonce vyslovil přesvědčení, že svět se může a má zlepšit, stejně jako se musí napravit lidé. Ústy doktora Millera v Raněném slepotou tvrdil, že nestačí změny sociální, ale že musí nastat změny i v mezilidských vztazích. Varuje před útěchou v samočinný pokrok, protože v takovém případě se odpovědnost zvrhne na něco jiného. Varuje před všeobecným pokušením lidstva obětovat se trapným modlám a zlo ospravedlňovat jako dobro ve jménu vlasti nebo jiného zaklínadla. A dokazuje, že je potřeba pěstovat nesnadné umění – milovat lidi spolu s jejich nedostatky a chybami. Neboť když „člověk hledá lidi, nalézá je. Ve většině případů slušné lidi… Když budete dobře jednat s druhými, budou i oni s vámi jednat solidně… Když s nimi jednáte jako se štěnicemi, můžete je donutit, aby se chovali jako štěnice… Člověk musí lidem ukázat, že mu na nich záleží.“

 

Aldous Huxley nebyl jen výjimečný člověk, ale také kontrapunkticky vyhraněný. Podle svědectví mnoha přátel a známých byl neobyčejně jemný, taktní a plachý, ale na druhé straně odvážný a silný. Byl přesvědčen o tom, že se lidem dějí události přizpůsobené jejich povahám. Připadalo mu tajuplné a paradoxní, že „všechno, co se přihodí, je v podstatě v souladu s člověkem, jemuž se to přihodí“. „V každém předmětu a v každé události jsou utajeny nekonečně složité záhady.“ Proto po nich pátral všemi dostupnými prostředky, proto toužil po mystickém vytržení, v němž by mohl nahlédnout pravdě tváří v tvář. Zdánlivě se odvracel od skutečnosti, ale doopravdy chtěl tak proniknout dovnitř, k jádru pudla. Domníval se, že „stačí jen sloupnout slupku očividnosti“, a že když člověk vší vůlí chce, může se stát někým jiným. Například Burlap z Kontrapunktu si ohromně vážil Rimbauda a „myslel na něho tak dlouho, až sám byl Rimbaudem“.

 

Je zřejmé, že košatost intelektu a nahromaděných vědomostí z nejrůznějších sfér lidské činnosti nepotlačila Huxleyovu imaginaci a obrazotvornost. Mohly si společně užívat jako delfín s míčem, aniž by čtenář měl pocit, že jde o nezávazné hraní. Ve skutečnosti mu šlo o majestátnost spojenou s žertováním, o žoviální hravost spojenou až s tragickou velebností.

 

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=6JNb4ZCKw_k

 

Oleta Adams – „Rhythm Of Life“ (Rhythm & Prophet Remix)

 

 

Mighty Truth – „From The City To The Sea“
Style: Acid Jazz, Future Jazz, Downtempo
Year: 1995


A1  Rebirth (Resouled Mix)  4:29  
A2  Is It A Wizzard, Or A Blizzard! (Polaroid Frenzy Mix)  6:33  
A3  Don't You Ever Learn?  4:50  
A4  City To The Sea  5:27  

B1  Hear The Voice  5:07  
B2  Blowing For The Sixth Sign  4:46  
B3  End Of An Era   
B4  Heavy Knowledge  6:57  
B5  Wandering World  5:45  

 

http://www.youtube.com/watch?v=5zxcU4Yxj-w

 

 

Na základě předčasného a nevydařeného porodu byla Fang–Chen od samého počátku (29. ledna 1995) poznamenaná jako mimino bez vyhlídek svých zornic, ne však bez samotného východiska. Už brzy u ní rozpoznali rodiče zřetelný hudební sluch a umožnili jí s veškerou dostupnou péčí pořádné hudební vzdělání. Na začátku měli učitelé těžkosti přijmout a akceptovat zvýšené nároky své nevidoucí žačky. A přece zvláštně vyškolená žačka poznala, co jsou jejich požadavky, takže mohla jako mladá dívenka plná anomálií začít se studiem hudby. V jedenácti letech se naučila hrát na akordeon. Od nejútlejšího mládí navštěvovala Fang–Chen přebory a soutěže. Hudba je pro ni obzvlášť důležitá a vidí ve svém životě bez kontaktů očima jistou přednost. Myslí si, „když vypadne proud, pak mám převahu před všemi ostatními lidmi tím, že jsem zvyklá pohybovat se ve tmě zcela přirozeně“. S tímto pozitivním stanoviskem přemáhá svůj úděl díky velikému množství píle a angažmá ve studiu komponování na Tchajwanské národní univerzitě Umění. Ve Vídni 2013 zahrála zcela věrně klasickou hudbu na klavír, byla to fantazie na „Ódu na radost“ od Ludwiga van Beethovena a Scherzo č. 1 opus 20 v h–Moll od Frédérica Chopina. Dost mne oslovila její dvacetiminutová pasáž v kostele Minoritenkirche a usedla navíc vedle mne do lavice, takže jsem si pochválil i její sváteční módu (fialový třpytivý svetřík s bílými šaty a bílými lodičkami), ačkoliv vám mohu zprostředkovat jaksi jen černobílou podobu umělkyně. Takže pro dvacetiletou Fang–Chen přejme jen všechno dobré a lepší v životě, když dosáhla teprve takto zhudebněného věku.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter